III. Čím se zvuky liší...

Jiné zvuky se liší frekvencí. Některé jsou vysoké, jiné hluboké. Jak by se pak lišil jejich záznam například pomocí fonografu?

Většina zvuků je složených. Skládají se z tónů více frekvencí. I tóny, které vydávají hudební nástroje, se skládají z tónu základní frekvence – ten je nejnižší a má největší intenzitu – a dalších takzvaných vyšších harmonických tónů. Právě tyto složky dávají tónu barvu.

Struna může současně kmitat několika různými kmity. Pokud délka struny odpovídá půlce vlny, mluvíme o základní frekvenci. Ostatní frekvence odpovídající celočíselným násobkům půlvlny tvoří vyšší harmonické tóny. Pokud drnkneme uprostřed struny, vytvoří se velmi silný základní tón. Pokud drnkneme v jedné čtvrtině, rozezní se současně se základním tónem i první harmonický, tedy tón s dvojnásobnou frekvencí. V obecném případě se tón skládá z vyšších harmonických tónů různé síly. A to udává barvu výsledného zvuku.

U píšťal kmitá sloupec vzduchu v píšťale. Délka píšťaly tedy určuje základní tón (nejnižší).