III. Obrázky z historie poznávání vzduchu

Pro Aristotela (384 - 322 před n. l.) jakožto myslitele, na jehož učení byla postavena celá středověká věda, byl vzduch jeden ze základních živlů, (který je vlhký a teplý a netlačí na vodu). Aristoteles zastával názor, že celý prostor je spojitě vyplněn hmotou. Princip nasávání vysvětloval strachem přírody ze vzduchoprázdna – latinsky horror vacui. 

Vzduchoprázdno pak pokládal za logický spor. Tento názor vyhovoval i církvi, která hlásala, že bůh by přece nestvořil něco tak zbytečného, jako je úplná prázdnota.

Pohled na vzduch se začal měnit, když byl Galileo Galilei (1564 – 1642) požádán, aby vyřešil problém s nasáváním vody k zalévání vévodských zahrad ve Florencii. Voda nevystupovala do výšek větších než deset metrů. Galileo z měření výšky vody, která vystoupí v trubici pod pístem, vypočítal „sílu vzduchoprázdna“ na 10 m. Současně spočítal výšku měděného sloupce, který by byl udržen v rovnováze stejně velkou silou.